Dostala jsem záchvat úzkosti z toho, co se děje. Pomáhá sdílení a pozitivní zprávy, říká Bára Stárek

Máte nově k dispozici data o tom, co trápí mladé lidi, v čem se jejich obavy, naděje a zájmy liší od starších generací. Výzkum realizovala agentura STEM. Bylo tam něco, co vás vysloveně překvapilo?

Když jsme začali přemýšlet, jak se dnes dívat na mladou generaci, měli jsme určité hypotézy – vycházely z toho, co kolem sebe slyšíme. My jako spolek dlouhodobě pracujeme s mladými lidmi a poslední půlrok jsme vnímali velkou beznaděj. Strach z budoucnosti, z bydlení, z inflace, z války. Ten strach byl všudypřítomný. Lidé nám často říkali, že se necítí být slyšeni, a když už si něco dovolí říct, je to bagatelizováno nebo odsunuto na vedlejší kolej. A oni pak nevědí, co s tím dělat. Říkali jsme si: Je tohle opravdu realita? Týká se to všech? A právě proto jsme se rozhodli pro výzkum s analytickým ústavem STEM – a ten bohužel naše předpoklady potvrdil.

Mám ale obrovskou radost, protože se ukázalo i to, že i přes obrovský strach z budoucnosti jsou mladí lidé pozitivní a věří, že mohou svět kolem sebe měnit. Cítí, že mají sílu být aktivní, a to mě překvapilo – ne v tom smyslu, že bych tomu sama nevěřila, ale protože ve veřejném prostoru tohle často neslyšíme. Spíš se mluví o tom, že mladí jsou líní, pasivní, že nic nedělají. A přitom náš výzkum ukázal, že tahle generace je nejaktivnější ze všech. Věří, že jejich hlas má sílu a můžou něco změnit – ať už v jejich lokalitě, nebo v celé republice. Mně to dodalo naději, že věci můžou být lepší.

Překvapuje mě, že vůbec přetrvává ten názor, že mladí lidé nic nedělají, jsou pasivní. Protože kolem sebe vidíme spoustu mladých lidí, kteří dělají skvělé věci – mají úspěchy ve vědě, dobrovolničí, pomáhají, zakládají neziskovky. Proč to starší generace nevidí?

Tohle není novinka – mezigenerační rozpory tady byly vždycky. Už od dob Aristotela. Co je ale důležité: ukazovat, že to není pravda. Mladí opravdu chtějí měnit svět. A důkazy kolem sebe vidíme – v jejich aktivitách, ve vznikajících nevládních organizacích, v tom, jak říkají svůj názor nahlas. To všechno svědčí o opaku toho, co se o nich tvrdí.

Mně přišlo zajímavé, že se v některých věcech mladí a starší lidé vlastně dost podobají. Například v tom, co je hlavním zdrojem obav – třeba z drahého bydlení nebo rostoucích životních nákladů. To jsou problémy, které se sdílejí napříč generacemi.

Tohle je podle mě krásný důkaz toho, že možná nejsme tak rozdělená společnost, jak se často tvrdí. Ten mediální narativ posledních let hlásá, že jsme v permanentním konfliktu. Ale výzkum ukazuje něco jiného – že se ty generace tolik neliší. Vidíme, že pro různé skupiny jsou prioritní různá témata, to dává smysl, protože to se mění s věkem a zkušenostmi. Ale ty rozdíly nejsou nijak dramatické.

Možná nejsme rozdělená společnost, ale jsme společnost rozdělovaná – aktivně rozdělovaná někým, kdo se nás aktivně snaží polarizovat. Kdo říká: buďte s těmi, a buďte proti těm druhým. Je to snadný způsob, jak získat body.